Meandr říčky Rokytky ve Vysočanech byl historicky součástí úrodné, primárně zemědělské oblasti. První známé osídlení okolí říčky bylo zkoumáno archeology v době první bytové výstavby Zahrady nad Rokytkou a sahá až několik tisíc let zpět do naší historie. Rozsáhlé vykopávky však bohužel byly kompletně zastavěny kolem roku 2006. Průmyslové areály kolem Kolbenovy a Poděbradské vznikaly až v minulém století a postupně úrodná pole vesměs pokryly. Záplavové území kolem říčky včetně meandru zůstal však donedávna přírodní a zemědělsky obdělávanou oázou.
Zahrádkové osady se v této lokalitě postupně stěhovaly a měnily svou rozlohu, v meandru však přetrvaly až do letošního roku. Původní rozsáhlá kolonie postupně zanikla působením slábnoucího zájmu mladé generace v porevolučních letech a tlakem na likvidaci kvůli jiným zájmům obcí a investorů. Dnes je na části území, která je záplavová a tedy nezastavitelná, veřejný park nazvaný příznačně „Zahrádky“.
Po postupném vytlačení zahrádkářů do posledního malého území zahrádek v těsném sousedství parku fungujících tak, jak to známe z dob našich babiček, došlo v letošním roce (2023) k likvidaci i tohoto zhruba 1,5 hektaru zahrádek. Ještě v minulém roce kvetly všemi barvami, velkoryse plodily díky udržovaným záhonům, keřům a stromům, a poskytovaly zázemí hnízdícím ptákům ještěrkám, samotářským včelám, čmelákům nebo např. ježkům a veverkám.
Území původních zahrádek hl. m. Praha již před rokem 2000 z nepochopitelných důvodů (resp. velmi pragmaticky?) ukotvilo jako „zastavitelné byty“, přestože v rozsáhlé rozvojové čtvrti není vpodstatě žádná jiná úrodná půda a většina průmyslových areálů jako je ČKD, Pragovka, Tesla, Elektra, Tebas či bývalá spalovna naopak vyžaduje náročné revitalizace a sanace.
V roce 2015 se díky analýze zahrádkářských osad (vypracoval IPR – odkaz) v souladu s nastupující Strategií adaptace na klimatické změny (odkaz) hlavní město rozhodlo, že poslední ještě fungující zahrádkářská osada bude ve veřejném zájmu zachována, a promítla tento záměr v té době již do připravovaného Metropolitního plánu, kde zůstává ukotven dodnes. Metropolitní plán však dosud nebyl schválen a termín jeho platnosti se neustále posouvá do ztracena, a tak mezitím úrodná půda postupně ustupuje výstavbě.
Ve stejné době však proběhly církevní restituce a pozemky získala již jako velmi lukrativní, dalo by se říci možná nejlukrativnější v celé čtvrti, církev. Klášter dominikánů měl v oblasti Vysočan a Hloubětína i celé Prahy 9 historicky rozsáhlé zemědělské pozemky. Ne všechny bylo možné vrátit, zastavitelné úrodné zahrady tedy posloužily jako hodnotná náhrada.
Církev převzala pozemky i s funkčním zahrádkářským spolkem, který zde působil desetiletí. Někteří zahrádkáři zde měli zahrádku od mládí. O pozemky se nijak zásadně nestarala vyjma administrativy a občasnou snahu o zajištění bezpečnosti v tehdy ještě opuštěném území brownfields, kde téměř nikdo nebydlel. Opakovaně prodloužila nájemní smlouvy jednotlivcům o další rok bez záruk do budoucna. Na pozdim roku 2022, tedy již v době platnosti nového Zahrádkářského zákona, se jednostranně rozhodla smlouvy změnit na dobu neurčitou s 3 měsíční výpovědí lhůtou s odůvodněním, že jde o administrativní zefektivnění. Zahrádkáři se marně snažili o zlepšení podmínek (odkaz na mail), neměli ale šanci. O vánočních svátcích, tedy pár týdnů na to, zaslala všem nájemcům výpověď s velmi nepřívětivým termínem pro vyklizení zahrádek, a to do konce března.
Nájemcům zahrádek nezbylo než vyčkat, až opadne sníh a mrazy a nakrátko se oteplí a během pár dní se snažili vykopat a odvézt cokoli mohlo přežít. Ze zahrad zbyl rozrytý nehostinný pozemek. Mezi krumpáči poletovaly předčasně probuzené včely samotářky, které hnízdí na většině plochy v hlíně. Vidina plánované demolice zahrad těžkou technikou nedávala nikomu důvod zachovat zde zahrady v naději, že se je podaří zachránit před plánovanou výstavbou.
Na přelomu března a dubna nakonec církev tehdy již zastoupená developerem JRD pod tlakem veřejnosti ustoupila od plánu bezdůvodné demolice ve vegetačním období, kdy již probíhalo hnízdění ptáků a rostliny byly v plném proudu života. Zahrady posléze neprodyšně správce (developer JRD) uzavřel s tím, že již v předchozích cca 2 letech připravoval podmínky k realizaci záměru církve zastavět zahrady byty doslova uvnitř parku Zahrádky.
Místní i širší veřejnost zastoupená spolkem Rokytka žije dokázala (kdy, odkaz) přesvědčit zastupitele městské části Praha 9 i magistrátu, že zachování zahrad je nezbytné v zájmu zachování kvality života rozsáhlé čtvrti pro desítky tisíc lidí. Hlavním argumentem bylo, že zatímco v okolních čtvrtích je průměrný počet obyvatel na hektar parku cca…. (upřesnit). Úrodná půda říčního meandru nemá v lokalitě obdobu a již v té době byla postupně zastavována. Bylo naprosto nevyhnutelné tento proces okamžitě zastavit.
Zahrádkáři se soudně brání proti neetickému jednání církve a obhajují svá tvrzení, že církev ocházela zákon v jejich neprospěch.
Málokdo ví, že církevní majetek po přiznání restitučních nároků měl právní ochranu v tom smyslu, že nebylo možné s nimi 5 let nakládat a…. (uvést konkrétní zákon a výňatek).
Na konci tohoto období se církev rozhodla vybrat developera, který by pro ni provedl veškeré administrativní, projektové i stavební práce a zajistil výstavbu bytových domů. Vybrán byl developer JRD díky své pověsti etického developera, kterou však šíří především mediálně. Vzhledem k tomu, že se jen v rámci Prahy ocitá již podruhé v ostrém střetu s veřeným zájmem, a to v oblasti životního prostředí a ochrany přírody, lze jen těžko uvěřit, že svá tvrzení o ekologicky přívětivém bydlení myslí opravdu vážně. Kromě přírodního meandru Rokytky s funkčními zahrádkami se již v minulosti pokoušel o výstavbu v Prokopském údolí (odkaz) a stále se snaží bránit kladnému rozhodnutí soudu ve prospěch místních.
Developer nenápadně a v tichosti získal povolení k demolici – kdy, odkaz od MČ Praha 9. Proti tomuto rozhodnutí se však rozhodli bránit majitelé okolních nemovitostí, kteří říkají, že jako bezprostřední sousedé měli v případě demolice toxicky jedovatých materiálů vyžadujících speciální nakládání, měli být účastníky řízení. Fakt, že stavební úřad tuto skutečnost nezohlednil, ovlivnil i důležitý aspekt – v případě nízkého počtu účastníků nepodléhá řízení povinnosti zveřejnění na úřední desce. O demolici azbestových chateck jen pár metrů od bytových domů se zahrádkami by se tedy majitelé ani nemuseli dozvědět ani ve chvíli, kdy by bagry likvidovaly zázemí zahrádek pod jejich okny.
Místní obyvatelé rovněž rozporují fakt, že rozhodnutí stavebního na základě stanoviska odboru životního prostředí pro Prahu 9 bez výhrad povolilo demolici bez zohlednění mnoha zásadních dopadů na životní prostředí. Pozemek je stále zahradami, část území je navíc součástí Územního systému ekologické stability a je zde rovněž úrodná půda I. stupně ochrany. Ačkoliv na pozemcích developer provedl biologický průzkum, a tak mu muselo být známo, že zde každoročně hnízdí desítky ptáků a tisíce samotářských včel, čmeláků, ještěrek, jsou zde líhniště hmyzu, vážek a zázemí pro další živočichy, nezohlednil tak zásadní aspekt ani on ani úředníci. Dopad necitlivé demolice by s jistotou znamenal poškození či likvidaci vzrostlých stromů v okolí chatek a zničení hnízd včel v půdě. Přesto developer dodnes tvrdí, že by žádné stromy nepoškodil.
Spolek Rokytka žije se postavil za zahrádkáře a místní, protože dopady takového jednání jsou pro čtvrť nevyčíslitelné a mají obrovský vliv na všechny obyvatele čtvrti. Rozhodl se tedy celé téma uchopit celospolečensky a zveřejnit detaily. Všichni, kdo bojují za nápravu jednání města, úřadů, církve i developera proti veřejnomu zájmu, doufají, že se podaří nakonec ochránit jejich základní práva a být podporou a příkladem pro ostatní podobné kauzy jednotlivců i sdružení lidí po celé ČR.
V posledních letech se v zahrádkách postupně obměnili nájemci. Starší zahrádkáři postupně ubývali a přibývalo naopak mladých rodin z řad místních. Ti si často vypomáhali a společně investovali do nářadí a např. křovinořezu. Společně sekali větší plochy pozemků, často nezbylo než použít kosu a srp.
V zahrádkách totiž již… byla odpojena elektřina, a tak se péče stala velmi náročná. To ale málokoho odradilo. Pitná voda zde nebyla a voda na zalévání se čerpala do zásobníků z místní studny ještě z doby minulých.
Po restitucích církev přistoupila k velmi neetickému a v té době i zřejmě naprosto zbytečnému kroku – všichni zahrádkáři dostali „na vybranou“ – mohli si odvézt své chatičky pryč nebo je předat do rukou církve. Pamětníci dodnes se slzami v očích vyprávějí, jak nelidsky s nimi právníci církve jednali a jak těžké pro ně bylo jedním podpisem darovat někomu, komu na zahrádkách nezáleží, zázemí zahrádky, které si tito lidé vybudovali vlastními prostředky a silami. Někteří popisují, že náklady s tím spojené již před mnoha lety čítají statisíce. Mnoho chatek bylo zánovních, velmi útulných a unikátních – dnes již je téměř nemožné vytvořit duplikát. Chatky následně postupně více ztrácely svůj lesk, stejně jako zahrádky. Nikdo neměl odvahu investovat do cizího majetku s vidinou, že příští rok budou vyhozeni.
Jaké je stanovisko církve?
Dominikáni s nájemci nebyli v kontaktu. Správu pozemků zajišťovala k tomu zřízená Provincie (odkaz, název). Ta také zajišťovala smlouvy, vybírala nájemné a řešila případné delikty nepřizpůsobivých obyvatelů chatek.
Nájemné bylo stále nižší než jakékoli bydlení v Praze. Zde měl vlastně každý chatku se zahradou s blízkostí tramvajové zastávky a říční vodou na umytí. Do zahrad se dokonce dalo jezdit auty a parkovat zde. Proto se stávalo, že si chatku pronajali lidé bez domova a přespávali tu někdy i celý rok. V zimě pak topili odpady pod okny obyvatel nových bytů v sousedství. V posledních letech se však všechny tyto vlivy podařilo eliminovat i díky tomu, že o zahrádky rostl zájem místních mladých rodin z novostaveb, kterých bylo v minulém roce desítky. Církev však již s jasnými záměry odmítala uzavírat nové smlouvy.
Na konci roku 2020 představil developer svůj záměr výstavby poté, co jej v předchozím zhruba ročním období konzultoval na radnici MČ Praha 9. Dnešní starosta již tehdy přišel s podmínkou, že podmínkou souhlasu radnice s projektem je dohoda s místními obyvateli na základě veřejného projednání.
Developer JRD naoko přišel s informací o prezentaci projektu v největších mrazech těsně před vánoci, a to navíc v době velkých omezení dané epidemiologickými nařízeními. Obeznámil jen několik domů v bezprostředním okolí takovým způsobem, že většina lidí informaci vůbec nezachytila. Druhé kolo proběhlo jen on-line s tím, že většinu času developer prezentoval svůj projekt a na diskusi nezbyl příliš čas.
Po celou dobu byla zpětná vazba od obyvatel velmi jasná a výmluvná. Kromě jednotlivých výhrad ke koncepci výstavby, která absolutně nerespektuje potřeby čtvrti a charakter území, ale také k negativnímu hodnocení lživých prezentací nejen vůči veřejnosti, ale i úřadům, se napříč reakcemi ozývalo jasné ne jakýmkoli bytům. Přesto v budoucnu developer tvrdil a stále tvrdí, že ho silná reakce lidí na plánovanou demolici a odpor k výstavbě překvapila.
Přestože developer dostal i jasnou zpětnou vazbu o tom, že jediná přístupová ulice Modrého a U Elektry jsou již dlouhodobě koncepčně špatně řešeny, přetíženy s vysokou mírou nebezpečí a další zátěž je nepřijatelná. Jde zároveň i o hlavní přístupovou trasu pro pěší do frekventovaného centrálního parku Zahrádky. Přesto si zažádal o povolení k vjezdu pro stavbu a odbor dopravy ani policie nekladli žádný odpor. O tomto rozhodnutí donedávna obyvatelé netušili, a to ani ti, kdo mají vjezd do rozsáhlých garáží téměř naproti.
Argumenty proti výstavbě (viz materiál)
Developer JRD navíc velmi nestandartně využil dalšího „triku“, který se v Praze neděje poprvé. Svou výstavbu naplánoval tak, že v daném území je nadměrná, ale pokusil se zažádat Magistrát HMP jako vlastníka vedlejšího zatím nezastavěného pozemku o možnost započíst část pozemků do koeficientu zeleně. Praha nakonec takto navrženou smlouvu nepodepsala.